Život není ideální | Take it easy

Sunday, 12 March 2017

Je 5:30 ráno a my podle plánu usedáme do auta směr Bormio. Prvních pár hodin cesty prospím v důsledku spánkového deficitu za celičký náročný minulý týden. Probouzím se a už pomalu svítá, dávám si snídani a poslouchám mamčino neúnavné bavení taťky( úloha spolujezdce…). Rozhoduji se být alespoň trochu produktivní a do uší si pouštím povinnou četbu (Frankenstein), zaposlouchám se a téměř knihu doposlouchám. Cesta jde podle plánu: málo aut( kdo by taky v tuto ranní dobu někam jezdil), hezké počasí a stále ještě nepropadám nudě, která mě většinou při dlouhých cestách polapí. Až během této cesty jsem si uvědomila, jaké kouzlo v sobě daleké cesty mají. Jedete poznat nová místa nebo se vrátit na ta stará, tak moc oblíbená. Při jízdě autem mi hlavou vždy proplouvá milion myšlenek, vymýšlím spousty nápadů a napadají mě nové a nové věci (nebo taky spím:)).

(nejkrásnější ručně tištěné ubrousky(malé radosti!))
Přejíždíme hranice Německa, Rakouska, Švýcarska, vše šlo jako po másle, až doposud…Dojíždíme k cestě, na kterou jsme navedeni navigací, ale vzápětí zjišťujeme, že není průjezdná. Volíme tedy trasu 2, bohužel místo předešlé hodiny do konce, nás čekají další tři. Stále nepropadáme panice či smutku a pokračujeme s vidinou cíle. Cestou míjíme nádherné scenérie-hory zasypané sněhem připomínající spíše jemný moučkový cukr, obklopené vyšperkovanými chaloupkami se zelenými zahradami. Narazíme na pár malých zastávek v podobě zácpy, ale nic příšerného.

Konečně jsme v cíli! Bormio, miluju ho. Je to místo, kde proběhly mé první opravdové lyžařské krůčky. Místo, kde jsem už po 4. a hodlám se sem neustále vracet. Přijíždíme tedy do toho našeho krásného horského hotýlku, usedáme na recepci a čekáme, až nám Federica (majitelka hotelu) přinese klíče. Už když se k nám blíží, tuším, že něco není v pořádku. ,,Sorry but I don’t have a room for you”. S vykulenýma očima na ni zíráme a ptáme se, jak se to mohlo stát. Jednoduše. Mamka zamluvila omylem pokoj až od neděle( tedy od následujícího dne). Teď již panice propadáme. Celý den jsme nejedli a jediné, co chceme je dát si horkou sprchu a lehnout si do čistých peřin! Smůla. Naštěstí Federica nám na jednu noc sežene pokoj svého bratrance pár kilometrů od Bormia. Přesouváme se podle instrukcí, ale moc záblesku radosti byste na naší tváři nenašli. Jsme prostě naštvaní, ale můžeme si za to sami. Máme strašný hlad, ale v Itálii se večeří až od šesti. Smůla č. 2. Procházíme starým městečkem a s nešťastnými výrazy hledáme alespoň nějaký (jakýkoliv!) otevřený podnik. Jeden nalézáme a usedáme na místa. Zasytíme se, i když jídlo není nic moc a se stále špatnou náladou se vracíme do našeho pronajatého ,,bunkru”. Uleháme do postele, úplně ,,vyšťavení” z nastalých okolností a ihned usínáme. Ráno už naštěstí snídáme v námi tak moc milovaném hotýlku u Federicy. Ve finále všechno dobře dopadlo, ale den to byl šílený!

Chtěla jsem prostřednictvím tohoto článku jen poukázat na to, že život není ideální, nikdy nebyl a nikdy nebude! Důležité je se nad tyto události povznést a říct si, že bude lépe. Teď už je mi ideálně, mám za sebou krásné celodenní lyžování, výborný oběd, pražící slunce a jedinou mojí povinností je dojít si na tu nejlepší hotelovou večeři.


Mějte se krásně a berte věci s nadhledem! Stalo se vám někdy něco podobného?
Tina

2 comments:

  1. Tyjo tak to věřím, že musel být šok, ale je důležitý, že všechno dopadlo dobře <3

    ReplyDelete
    Replies
    1. Bylo to docela šílený...respektive jsem nevěděla jestli mám být spíš naštvaná nebo smutná:D Ale teď ti už odepisuju z voňavých hotelových peřin, takže je mi skvěle!:) Měj se krásně!

      Tina

      Delete